Kontext ovlivňuje, co vidíme a co si myslíme.
O tom, že kontext je skutečně zásadní vypovídá experiment z roku 1973: Z Jeruzaléma do Jericha, který publikovali dva psychologové z princetonské univerzity John Darley a Daniel Batson. Jejich experiment ukázal, jak zdánlivě náhodné kontextuální faktory mohou mít zásadní dopad způsob chování/jednání. V tomto experimentu polovina seminaristů z řad budoucích kněží, kteří si doposlechli přednášku o milosrdném samaritánovi, dostala za úkol, aby hovořili v jiné části budovy na téma podobenství o milosrdném Samaritánovi. Ostatní měli mluvit o zaměstnáních, která se podle nich nejlépe hodí pro absolventy semináře.
Studenti náboženství velmi dobře znají podobenství o Samaritánovi a těžko bychom našli sugestivnější kontext pro situaci s bližním v nesnázích, než v jakém se nachází člověk, který zrovna přemítá o milosrdném Samaritánovi. Studenti totiž měli možnost po cestě z jedné budovy do druhé potkat sedícího člověka na zemi, který předstíral, že má potíže, měl skloněnou hlavu a zavřené oči. Pokaždé, když se k němu nějaký student přiblížil, tak zasténal a zakašlal. Než se studenti vydali na cestu, aby splnili úkol, tak první třetině studentů bylo řečeno:
„Jdete pozdě. Očekávali vás před několika minutami. Neměli bychom vás zdržovat. Asistent na vás snad počká, tak si pospěšte.“ (velká časová tíseň)
Druhé třetině studentů byla varována:
„Asistent je připraven, rovnou jděte.“ (střední časová tíseň)
Druhé třetině studentů byla varována:
„Ještě pár minut potrvá, než na vás přijde řada, ale můžete už vyrazit. Pokud tam budete muset čekat, nemělo by to trvat dlouho.“ (nízká časová tíseň)
Studenti v těchto skupinách byli rozřazeni náhodně a každý zvlášť. Podstatou experimentu bylo zjistit, kolik studentů se zastaví a pomohou člověku, který sténá a je zřejmé, že potřebuje pomoc.
Z celkového množství studentů se zastavilo 40%. Hlavní vliv měla časová tíseň.
- Vysoká časová tíseň: zastavilo se 10% studentů.
- Střední časová tíseň: zastavilo se 45% studentů.
- Nízká časová tíseň: zastavilo se 63% studentů.
Během tohoto experimentu bylo prokázáno, že osobnost člověka má minimální vliv na jeho způsob chování/jednání. O chování studentů nerozhodovala jejich osobnost, nýbrž kontext, který měli v daném okamžiku k tomu, s čím se zabývali.
Experiment dokázal další klíčovou informaci. Psychologové zkoumali další aspekty lidského chování. Polovina studentů byla empatičtější než ta druhá. Dokonce někteří empatičtí studenti měli za úkol mluvit o Samaritánovi, ale přesto se nezastavili, aby pomohli člověku v nesnázích.
Jen málo kdo si uvědomuje, že kontext má tak silnou moc. Když se zeptáte stovky lidí, tak přes 80 lidí odpoví, že se zastaví ti, kteří jsou více empatičtí nebo mají mluvit o Samaritánovi. Což nás vede k zásadnímu uvědomění:
Lídr nikdy nepředpokládá, že zná správný kontext jeho kolegů v týmu, ale vytváří vytvořený posilňující kontext.
V experimentu si můžete všimnout, že psychologové vytvořili kontext, který rozhodoval o chování/jednání lidí. Stejnou moc mají lídři, kteří vedou sebe a ostatní. Zamyslete se:
- Jaký máte kontext na život jako takový?
- Jednáte skrze defaultní kontext nebo skrze posilňující vytvořený kontext, který má pozitivní vliv na naplnění zájmu všech zúčastněných stran?
Mnoho lídrů oslovuje svůj tým s minimálním ohledem na kontext. Nejsou si vědomi, že kontext ovlivňuje vnímání informací – způsob, jakým vidíme svět. Sdělení ve velmi vysokém respektovaném kontextu získává díky prostředí, ve kterém toto sdělení sdílíte větší důvěryhodnost.
Zdroj studie: Darley, John, Batson, Daniel. From Jerusalem to Jericho. Journal of Personality and Social Psychology. 1973, vol. 27, s. 100-108.
